O nás
Cílem programu je systematicky poskytovat veřejnosti objektivní informace o migraci v Česku, ale i na evropské a světové úrovni, a přispívat tak k lepšímu soužití imigrantů a většinové společnosti.





Archiv

Jsem ráda, že volba padla právě na Vietnamce: rozhovor s Terezou Kušnirákovou

Doktorka Tereza Kušniráková se věnuje nově se rozvíjejícímu společenskovědnímu oboru − migraciologii. Je hlavní autorkou výzkumné studie o vnitřní diferenciaci vietnamské komunity v Česku, zejména kolem Sapy, publikované v únoru 2013. Chcete-li se dovědět o českých Vietnamcích něco, co jste zatím nevěděli, něco, co se zjišťovalo v naší bezprostřední blízkosti, můžete si zmíněnou studii otevřít na internetových stránkách MČ Praha-Libuš. Odpovědi Terezy Kušnirákové na otázky časopisu U nás ukazují, že není třeba se obávat těžké teorie.

Působíte jako vědecká pracovnice na Katedře sociální geografie a regionálního rozvoje Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy v Praze. Jak jste se k této práci dostala?

Po maturitě jsem se chtěla stát mikrobioložkou a pomáhat lidem na Blízkém východě. Přihlásila jsem se na obor biologie na Přírodovědecké fakultě UK, nicméně k němu jsem si přibrala i obor geografie, abych vůbec měla nějaké povědomí o tom, co se v těchto končinách děje. Během studia geografie jsem ve třetím ročníku zabloudila na přednášky o mezinárodní migraci, a jakožto člověk, který sám žil před revolucí v emigraci, jsem migraciologii propadla. Ještě ten rok jsme dostala příležitost se jako úplný amatér podílet na rozsáhlém výzkumu o neoprávněné migraci, navštívila jsem několik tzv. detenčních center pro migranty bez oprávnění k pobytu a vyslechla si spousty neskutečných příběhů. A bylo jasno. Zapomněla jsem na sen analyzovat prvoky v Iráku a začala se zabývat mezinárodní migrací lidí a jejich životními osudy.

Proč jste se začala věnovat právě vietnamské komunitě?

Byla to více méně náhoda. Díky vlastní migrační zkušenosti jsem chtěla svůj výzkum zaměřit obecně na psychologické pozadí migrace, jak lidé migraci vnímají, prožívají a jak se rozhodují. Potřebovala jsem tedy takovou skupinu migrantů, která se v Česku usazuje, žije zde rodinným životem, svou zemi původu navštěvuje zřídka a je v Česku významně početně zastoupená. Po dosazení do této rovnice mi vyšli Vietnamci. Z počátku jsem byla nervózní a plná stereotypů, že horší „objekt“ zájmu jsem si snad ani vybrat nemohla. Měla jsem strach, že Vietnamci jsou uzavřená komunita, že se mnou nebude chtít nikdo mluvit. Po pár měsících jsem zjistila, v jak velikém omylu jsem žila. Dnes jsem opravdu ráda, že volba padla právě na Vietnamce, a nejen proto, že dělat výzkum ve Vietnamu je opravdu úžasná a exotická zkušenost.

Spolupracujete také s organizací Člověk v tísni…

Ano. Od začátku roku jsem zaměstnaná v Programu migrace organizace Člověk v tísni, kde se věnuji otázce integrace imigrantů do české společnosti z praktické stránky. Konkrétně vedu projekt mediálního školení pro migranty, které učíme blogovat, mluvit s reportéry, filmovat, fotit atd. K neziskovému sektoru a praxi jsem měla vždy velmi blízko a domnívám se, že kombinace vědeckovýzkumné práce a praxe je nejideálnější formou propojení teorie a reality.

Znáte dobře prostředí v Sapě, získala jste zde důvěru řady lidí z vietnamské komunity. Čím to je, že se vám to daří?

Velmi dobře funguje, když na někoho promluvíte vietnamsky. Stačí jenom pár slov a je to. Klidně je můžete zkomolit. Lidé se alespoň zasmějí. Nicméně onu důvěru jsem získala především díky vietnamským přátelům, kteří přišli do Československa ještě za socialismu a nyní jsou ve věku mých rodičů. Po vietnamském vzoru jim říkám cô a chú, tedy teto a strejdo. Většinu z nich jsem potkala během svého pobytu ve Vietnamu, kde jsem žila v letech 2010 a 2011 a kde oni byli na dovolené. Vždy, když přijedou do Prahy, tak mě zvou na oběd na Sapu, kde znají mnoho lidí své generace, kterým mne představují. Právě cestou osobního setkání mám dnes mezi českými Vietnamci mnoho přátel a známých.

Můžete, prosím, shrnout hlavní zjištění vaší studie?

Asi nikoho nepřekvapí, když řeknu, že Praha-Libuš není ghetto. Dle našich analýz dokonce ani nedochází k výraznému shlukování Vietnamců do jednolitých částí či domů této čtvrti. Co už překvapit může, že Vietnamci na Libuši se téměř neznají, de facto se potkávají pouze na Sapě, a pokud mají nějaký vztah, tak je spíše obchodní nežli osobní.

Jaký je v historických souvislostech současný stav vietnamské imigrantské komunity v Česku?

Užívání termínu komunita je v případě českých Vietnamců poněkud nešťastné, ale po pravdě lepší jsem zatím nenašla. Výraz komunita popisuje skupinu lidí, ve které se všichni navzájem znají. To se o českých Vietnamcích již říci nedá. Od 50. let minulého století, kdy k nám začali Vietnamci přicházet, se tato skupina vnitřně natolik rozvrstvila a diferencovala, že není ani možné, aby se všichni navzájem znali. Jsou zde chudí (v extrémních případech i bezdomovci), dobře si stojící i velmi bohatí, mladí i staří, vzdělaní i původem rolníci, starousedlíci, nově příchozí i zde narození, křesťané, buddhisté, ateisté, příznivci komunistické strany Vietnamu i její odpůrci. Znalost obou i dalších jazyků se různí podle věku v době příchodu, stejně tak se různí osobní zájmy, hodnoty a preference. Je to jako u Čechů, jenom s tím rozdílem, že Čechů je v Česku stošedesátkrát více.

I mezi Vietnamci jsou tedy bezdomovci. Kdo se o ně jak stará?

Před krizí si hodně pomáhali Vietnamci navzájem. Krize ale vše změnila. Většinou jim pomáhají neziskové organizace nebo si pomáhají sami sběrem toho, co se dá zpeněžit, či vybíráním popelnic.

Liší se nějak různé generace Vietnamců žijících v Česku?

Určitě. Ti, co přišli v dospělosti, mají mnohem emočnější a osobnější vztah k Vietnamu a velký smysl pro rodinu i širší kolektiv. Ti, co přišli v pubertě, bývají rozpolcení. Neví moc, kam patří, a někdy dokonce sní o tom jít dál na Západ. Ti, co se tu narodili, většinou už neumí moc vietnamsky a Vietnam je pro ně spíše země předků nežli domov. Ale samozřejmě toto je velmi zjednodušené shrnutí a v reálu jsou různé výjimky.

A jak se liší vietnamská komunita od jiných národnostních skupin přibyvších v Česku?

Ve srovnání s dalšími velmi početnými skupinami (Slováky, Ukrajinci, Rusy, Poláky a Němci) jsou to hlavně kulturní a geografická vzdálenost jejich původní země. Geografická vede k nízké frekvenci navštěvování Vietnamu a kulturní klade na Vietnamce veliké nároky na úspěšnou adaptaci. Vše je pro Vietnamce po příchodu natolik jiné, že se musí učit od základů i to, jak např. jíst na veřejnosti, aby někoho nepohoršili. Na druhou stranu po letech strávených v Evropě čelí stejné integrační výzvě i po návratu domů.

Jaký je vztah zdejších Vietnamců k České republice a k Praze-Libuši?

To nelze zcela zobecnit. Ti, kteří žijí na Libuši už od 90. let, ji vnímají jako svůj domov. Pro jiné je jenom místem obchodu. Dokonce někteří mladí Vietnamci, kteří se v Česku již narodili a jsou zcela asimilovaní, přebírají názor majority, že Sapa je hrozba. A to i v případech, kdy se Sapou a Libuší nemají žádnou osobní zkušenost. Takový názor je vytvářen především na základě mediálního obrazu této městské části, a nikoliv nějaké špatné osobní zkušenosti.

Jak vnímáte Sapu vy a jak Vietnamci?

Myslím, že dost podobně. Jako kulturně obchodní centrum, kde seženete úplně všechno. Zboží, služby, něco na zub. Je to takové libušské OC Chodov, jenom mnohem zajímavější, exotičtější, zábavnější a chaotičtější.

Co jsou „dich vu“ a jakou roli hrají ve vietnamské komunitě?

Dich vu, čte se to „zich vu“, znamená obecně „služby“, přeneseně pak „zprostředkovatele“. Ti sehrávají naprosto nezastupitelnou roli ve fungování každého Vietnamce nejenom v Česku, ale kdekoliv na světě, včetně Vietnamu. Jsou různí dich vu na různé věci – ekonomické, bytové, společenské záležitosti. Mezi dich vu lze ale například zařadit i cestovní kanceláře nebo realitky. Jde vlastně o dělbu práce. Češi se spíše snaží dělat věci sami, Vietnamci spíše přes onu dělbu práce. Proto mají v této společnosti dich vu opravdu významné postavení.

Vietnamcům se vyčítá, že prodávají nekvalitní, leckdy padělané, zboží. Ale se stejnou kvalitou se můžeme setkat i v českých kamenných prodejnách. Vietnamcům se také vyčítají určité daňové úniky, neexistence účetnictví atd., Češi toto činí také. Proč je častý dvojí metr?

Podle mého osobního názoru hraje velikou roli absence osobní zkušenosti, mediální jednostrannost, a pak i závist. My, Češi, to o sobě víme a zcela otevřeně o sobě i říkáme, že naše povahy jsou tak trochu závistivé. Závist je o to silnější, když je vůči někomu, kdo by měl být dle představ mnohých alespoň o stupeň níže než my sami. Také je pro mnohé lidi velmi těžko pochopitelné a přijatelné, že někdo, kdo „jenom“ prodává ve večerce, a navíc ani neumí pořádně jazyk, má větší příjem než on. První, co nás napadne, je, že musí podvádět, a úvahy o délce pracovní doby nebo o mravenčím přístupu ke shánění zboží ve všech možných slevách a akcích jsou upozaděny. Na druhou stranu cítím, že se osobní vnímání Vietnamců ze strany Čechů lepší. Zejména díky vlastní zkušenosti začínáme být v osobním soudu férovější. Jiná věc je samozřejmě právo, a pokud někdo porušuje zákon, má být souzen a potrestán.

Které hlavní mylné stereotypy vnímání Vietnamců ze strany české většiny zaznamenáváte?

Asi největší omyl je, že Vietnamci jsou uzavření a nechtějí komunikovat. Naopak mám pocit, že někdy komunikují více, než například já osobně jsem zvyklá pojmout. Dalším je, že všichni podvádí a neplatí daně. Kdyby tomu tak bylo, tak bychom de facto tvrdili, že finanční úřady, celní správa atd. jsou zcela zbytečné, protože nedělají svou práci. Samozřejmě, že ne všichni jsou poctiví, ale stejně tak neznamená, že všichni jsou podvodníci.

Jsou i opačné stereotypy. Například že všechny vietnamské děti se dobře učí a jsou velmi nadané nebo že Vietnamci pracují tvrdě. Obdobně jako mezi českými dětmi i mezi těmi vietnamskými je opravdu nadaných drtivá menšina. Rozdíl je pouze v tom, že vietnamští rodiče vyžadují od svých ratolestí studijní disciplínu více než ti čeští. A co se tvrdé práce týče, i Vietnamci si umí odpočinout (mnohdy i v pracovní době), jenom často jinak než Češi. Nicméně i to se pomalu mění a stále častěji můžete potkávat Vietnamce, jak tráví volný čas i aktivně, např. lyžováním na horách, rybařením, golfem a teď nově i sjížděním řeky. Mimochodem, tyto aktivity okoukali právě od Čechů.

Můžete popsat pár příkladů kulturní rozdílnosti chování mezi Čechy a Vietnamci, takových, s jakými se v běžném životě v Libuši a Písnici můžeme setkat.

Je to především projev nespokojenosti. Čech je schopný se rozpálit do ruda a začít na své okolí hulákat, Vietnamec si to většinou nechá pro sebe. Dalším je představa o slušném chování. Například Vietnamci ve Vietnamu příliš neděkují, neprosí a ani se neomlouvají. Nebo alespoň ne v situacích, kdy to dělá Čech. Typickým příkladem je situace, kdy se chcete protlačit skrz dav. Čech řekne „s dovolením“, Vietnamec jde. Na druhou stranu se i Češi dopouští celé řady faux pas. Nejčastěji v restauracích při konzumaci hůlkami. Hůlky se nesmí okusovat nebo ožvykovat, nemělo by se jimi ukazovat a mířit na lidi a už vůbec by se neměly zapichovat do jídla. To je symbol smrti. Je toho hodně, ale dokud vám někdo neřekne, že děláte něco opravdu nevhodného až pohoršujícího, tak vás to nenapadne. To platí jak pro Čechy, tak pro Vietnamce.

Pro Vietnamce je například velmi důležitá víra v dobré a špatné roky. Jaký význam pro ně měl loňský rok draka?

Víra v dobré a špatné roky, které jsou pro každé znamení jiné, hýbe vietnamskou společností zásadním způsobem. Rok draka je nejšťastnějším rokem lunárního kalendáře pro všechna znamení, a protože se opakuje jenom jednou za dvanáct let, vyvolává malé davové šílenství. Všichni se chtějí brát, mít děti, rozjet byznys nebo postavit dům. Rok draka skončil v únoru 2013. Zatím nejsou známé statistiky za loňský rok, ale jsem si téměř jistá, že hned jak budou, stránky novin (především těch bulvárních) zaplní titulky podobné tomuto: „Nguyen – jedno z nejčetnějších příjemní v českých porodnicích za loňský rok.“ Bohužel, stejně tak jsem si jistá, že se diskuse pod takovými články zaplní negativními a xenofobními komentáři, aniž by čtenáři měli vůbec ponětí o tom, proč tomu tak je. Nebojte, letošní rok hada moc šťastný není, takže se vše opět na jedenáct let vrátí do normálu.

Jaké jsou základní charakteristiky vietnamské rodiny?

Hlavní rozdíl mezi českou a vietnamskou rodinou je v jejím vnímání. Ve Vietnamu jsou blízkou rodinou všichni včetně bratranců, sestřenic, tet a strýců. Vietnamská rodina je navíc ve srovnání s českou vnitřně mnohem více hierarchizovaná a platí pro ni celá řada pravidel, jejichž dodržování je významnou společenskou hodnotou. Například prvorození muži mají daleko větší odpovědnost za rodinu než jejich mladší bratři, děti jsou povinné ctít své rodiče a postarat se o ně ve stáří a všichni mají povinnost ctít své mrtvé předky.

Odpovídá realitě obraz kulturní rozdílnosti, jak ho nyní můžeme vídat v populárním televizním seriálu Ordinace v růžové zahradě?

Už deset let nemám televizi a tento seriál jsem nikdy neviděla, takže nemohu posoudit.

Zjednodušeně řečeno, Češi od Vietnamců zpravidla očekávají, že se ztotožní s naší kulturou, zvyklostmi. Co očekávají Vietnamci od nás?

Že je přijmeme a oceníme. Momentálně asi nejcitlivěji nepřijetí vnímá do dospělosti dorůstající druhá generace, tzn. ti, co se zde narodili nebo přišli jako malé děti. Sice jsou vychovávaní jako české děti, mluví česky a chovají se jako čeští vrstevníci, ale v momentě, kdy opustí školu a vstoupí do reálného života, pociťují, že nejsou přijati zcela rovnocenně jako jejich čeští přátelé, a to především na pracovním trhu nebo když hledají podnájem.

Které jsou nejrozšířenější sousedské problémy Čechů a Vietnamců?

Něco jiného je, když spolu sousedí Češi a Vietnamci v paneláku mnohatisícového anonymního města, kde se mnohdy navzájem neznají ani čeští sousedé, nebo když vedle sebe žijí na vsi. V česko-německém pohraničí u hraničního přechodu Potůčky žije v místních vískách mnoho Vietnamců. V těchto lokalitách jsou většinou vzájemné vztahy dobré, protože se Češi a Vietnamci potkávají nejenom v práci, ale i v osobním životě, mluví spolu přes plot a zdejší podmínky života je vedou ke spolupráci. Například chlapi spolu chodí hrát prší do hospody nebo vietnamští sousedé vozí na cestě do práce děti českých sousedů do školy. Takto mají možnost se kulturně i zvykově o sobě leccos naučit.

Ve městech je to horší. Řídký a neosobní kontakt nevede ke vzájemnému poznávání, které pak může vést k rostoucí nedůvěře a negativnímu vymezení. Kvůli špatné komunikaci může být z maličkosti oheň na střeše. Například pálení obětinek vyvolává obavy z nezodpovědného zacházení s ohněm, problematicky bývá také v bytových domech vnímána vietnamská kuchyně, která ne všem voní, nebo společenské trávení volného času. Češi mají rádi svůj klid, o samotě. Vietnamci mají rádi svůj klid trávit s dobrou večeří s přáteli a rodinou. Taková večeře má několik chodů a může trvat i 4 až 5 hodin. Hodně se jí, pije a mluví. Pro většinu Vietnamců je to společně se sledováním televize jediná forma relaxace. Bohužel mnohými českými sousedy vnímána nelibě.

Můžete poradit, jak s tím zacházet?

Pravdou je, že bez dostatečné vzájemné podpory a komunikace může být společné soužití v anonymních bytových domech stresující pro obě strany. Nicméně v takovém případě stačí jednoduše začít komunikovat. Je ale důležité si uvědomit, že dokonce ani mezi Čechy nenalezneme soulad, když na sebe začnou nespojení sousedé okamžitě ječet, urážet se a nadávat si. Dobrý začátek je např. pozvat sousedy na oběd nebo na Vánoce jim přinést ochutnat české cukroví. Uvidíte, jak se vzájemné vztahy začnou velmi rychle měnit.

Jak vidíte perspektivu soužití vietnamské, ale i třeba ukrajinské, ruské a dalších menšin a českých obyvatel?

Věřím, že bude klidné. Nicméně velmi záleží na přístupu místních samospráv, zda budou mít vlastní integrační opatření a zda budou podnikat nějaké kroky ke vzájemnému sblížení Čechů a imigrantů. Jsem přesvědčena o tom, že úloha obcí bude do budoucna nezastupitelná, ne-li nejdůležitější v celém procesu začleňovaní jinonárodních obyvatel Česka do této společnosti.

Jaký je rozdíl mezi integrací a asimilací etnické menšiny?

Dobrá otázka. Čechům (hlavně politikům) se to stále plete. Většinou používají pojem integrace, ale myslí asimilaci. Když chcete po někom, aby se vám přizpůsobil, de facto se stal vámi, pak po něm chcete, aby se asimiloval. Aby se zřekl své kulturní identity a byl Čechem od knedlíků po trávení dovolené v Chorvatsku. Asimilace je tedy jednostranný proces přizpůsobení, tzn. že se přizpůsobují pouze nově příchozí většině. Kdežto integrace je vícestranný proces. Základní myšlenkou je, že se nově příchozí i starousedlíci poznávají navzájem a obě strany se snaží přizpůsobit nové situaci. Obě strany si ponechávají své prvky kultury, ale přizpůsobují se i novým, které se stávají součástí celé širší společnosti. Příkladem mohou být prázdniny. Podle asimilační perspektivy by měli všechny děti trávit prázdniny podle kalendáře křesťanských svátků, jak je tomu více méně dnes. Integrací by naopak bylo, že pokud víme, že v nějaké čtvrti máme více např. vietnamských dětí, tak jim ředitelé dají prázdniny i v době, kdy se slaví Nový lunární rok, aby mohli být se svou rodinou.

Obohatilo vás osobně hlubší poznání vietnamské komunity?

Určitě. Zejména co se týče kultu předků. Během krátké doby v mém okolí zemřelo několik blízkých lidí, někteří i tragicky. Velmi mi pomohlo, že jsem jim mohla zapálit obětní tyčinky a další obětinky, např. falešné peníze. Pravidelně pálím na Nový rok, na dušičky, ve výročí úmrtí mých předků. Vůně a celý rituál mi dává pocit uspokojení, že ví, že na ně myslím.

Čemu se budete věnovat v nejbližší době?

Ráda bych se v následujících třech letech věnovala studiu vazby českých Vietnamců s dalšími středoevropskými komunitami Vietnamců, především těmi z bývalé NDR. Nicméně velmi ráda bych pokračovala ve spolupráci s obcemi i dalšími subjekty (např. integračními centry, školami, atd.). Jsem přesvědčena, že propojení vědeckých poznatků a praxe má smysl.

Co vás obecně zaujalo na Praze-Libuši?

Než jsme zahájili na Libuši výzkum, tak to byla samozřejmě pouze Sapa a život v ní. O Libuši jsem toho příliš nevěděla. Dnes, po dvou letech práce, mám k Libuši mnohem osobnější vztah. Sdílím naštvání mnoha Libušanů na kolony, které Sapa přináší, ale na druhou stranu jsem názoru, že důvod ke zvýšené hustotě dopravy za to svým způsobem stojí. Faktem je, že Praha-Libuš je jedinečné místo nejen v celém Česku, ale i v celé střední Evropě. Vždy, když sem jedu, mám pocit, že jedu na dovolenou, a na všechny přátelé apeluji, že není možné navštívit Prahu a nejet na Sapu. No řekněte, která jiná pražská čtvrť může říci, že je tak jedinečná a žádaná, že jsou lidé na ní ochotni stát každý den „frontu“.

Ptali se: Hana Kolářová a Martin Zikeš

Rozhovor vyšel v časopisu U nás.

Výzkumná zpráva o Vietnamcích je dostupná na: http://www.praha-libus.cz/art_file/Kusnirakova_Plackova_Tran%20Vu_Vyzkumna%20zprava_vnitrni%20diferen.pdf.

Spoluautorkami studie jsou Andrea Plačková a Tran Vu Van Anh.

Comments are closed.