O nás
Cílem programu je systematicky poskytovat veřejnosti objektivní informace o migraci v Česku, ale i na evropské a světové úrovni, a přispívat tak k lepšímu soužití imigrantů a většinové společnosti.





Archiv

Čeští Vietnamci, nebo vietnamští Češi?

Jejich mateřštinou bývá spíše čeština nežli jazyk rodičů, rodnou vlast vnímají spíše jako zemi předků nežli svůj domov a český individualismus je jim mnohem bližší nežli tradiční hodnoty společnosti, ve které mají své kořeny. Řeč je o mladých Vietnamcích tak zvané jeden a půlté a druhé migrační generace. Tedy těch, kteří do Česka přišli jako malé děti, nebo se zde dokonce narodili. První z nich dnes dorůstají do dospělosti, končí svá studijní léta a někteří dokonce zakládají rodiny. Ale také hledají své místo, kam by mohli patřit. Země původu Vietnam už se jim vzdálila natolik, že si život zde nedokáží představit. Na druhou stranu ale ani Česko není společností, která by je zcela přijala. Naopak. Většina je zde stále po právní stránce cizincem, a to i přestože Česko je pro řadu z nich de facto rodnou zemí.

„Už jsme dospělí!“

Dokud jsou vietnamské děti na základních nebo na středních školách, často se o nich hovoří jako o geniálních žácích, kteří mají skvělé známky a dosahují výborných výsledků v regionálních i národních kolech soutěží nepřeberného množství zaměření včetně českého jazyka. Logicky bychom se tedy mohli domnívat, že stejného úspěchu, uznání a obdivu budou vietnamští studenti dosahovat i na vysokoškolských studiích. Navíc bychom s použitím stejné logiky měli předpokládat, že s každým dalším rokem bychom měli potkávat stále více pracovníků vietnamského původu na vysoce kvalifikovaných pozicích. Nicméně není tomu tak a otázkou je proč.

I přestože počet žáků a studentů vietnamského původu na českých základních, ale především středních školách s každým rokem přibývá, na vysokých stagnuje, nebo dokonce k celkovému počtu Vietnamců spíše klesá. Ve školním roce 2010/2011 na českých vysokých školách studovalo 728 Vietnamců, což představuje odhadem pouze 5-8 % všech Vietnamců ve věku 18 až 26 let, tedy ve standardním věku pro studium univerzity. Z tříletého výzkumu o vietnamské migraci, který byl nedávno ukončen v centru GEOMIGRACE na Přírodovědecké fakultě UK, vyplývá, že i přestože až 40 % všech Vietnamců v Česku je mladších 24 let, většina z nich nestuduje, ale pracuje. Důvodů je několik.

Vietnamci druhé generace jsou často daleko více vtažení do české kultury nežli vietnamské a to bohužel i včetně návyků jako je hraní počítačových her či obecně trávení velikého množství času na internetových sociálních sítích. S postupem času se proto i jejich studijní výsledky přibližují průměru celkové populace Česka. Navíc po nástupu na vysokou školu, kdy bývají ubytovaní na privátech a kolejích, dochází k oslabení vlivu rodičů na studijní disciplínu, a tedy i na výkon ve škole. Pak se stává, že i ti, kteří úspěšně prošli přijímacích řízením, školu nezvládají a musí ji opustit. Vzhledem k tomu, že vysokoškolské vzdělání vyžaduje i analytické a samostatné myšlení, výjimečnost studijních úspěchů na univerzitách se narozdíl od základek a středních škol dotýká opravdu pouze těch výjimečně nadaných, kterých je podobně jako v majoritě drtivá menšina. V mnohých případech také mladí Vietnamci nenastupují na vysoké školy z důvodu ekonomických či zdravotních problémů svých rodičů, kteří potřebují, aby jim s nepříznivou situací potomci pomohli.

Nicméně úspěšnost při dokončení studia není ovlivněna pouze stylem učení nebo studijní disciplínou. Ukazuje se, že na ni má podstatný vliv zejména (ne)připravenost české společnosti potkávat vysoce kvalifikované Vietnamce na svých pracovištích. Mnozí mladí čeští Vietnamci, nebo možná i vietnamští Češi, se přiznávají ke ztrátě víry ve význam vzdělání pro budoucí úspěch, která jim byla celé dětství vštěpována. Důvodem je především diskriminační prostředí českého pracovního trhu, na kterém mají mladí vzdělaní Vietnamci šanci uspět, pouze pokud pracují pro komunitu nebo pro velikou firmu na pozici, která s komunitou přímo souvisí. Ve výsledku se jedná o práci pro telefonní operátory, některé banky nebo hypermarkety s výraznou vietnamskou klientelou. Nicméně na těchto pozicích jim jsou nabízeny tak malé peníze, že se jim často daleko více vyplatí pokračovat v rodinném, zaběhnutém byznysu, ke kterému navíc nepotřebují vysokou školu, jejíž vystudování je nadto finančně nákladné.

Útlý výběr pracovních příležitostí stále častěji odrazuje mladé české Vietnamce od hledání zaměstnání na tuzemském trhu práce. Nakonec ať už jde o vysokoškolsky vzdělané či „pouze“ ty s maturitou, jak dorůstají z idealistického dětského světa do reality života dospěláků v české společnosti, stále více z nich otevřeně uvažuje o odchodu dál.

Vietnam – Česko – ?

Rodiče mladých českých Vietnamců se rozhodli, že půjdou hledat štěstí a lepší život za hranice. A vybrali si Česko. Za mnohdy i dvacet let každodenní práce v zemi sněhu, divného jazyka a věčně nespokojených lidí se přiblížili svému snu. Mají svůj byznys, auto, často i vlastní bydlení. Jejich děti studují a mluví mnoha jazyky a příbuzní ve Vietnamu je obdivují. Veškeré své úsilí věnovali tomu, aby jejich potomci měli lepší startovní podmínky do dospělého života, nežli měli oni. Byli vzdělanější a byli jazykově a kulturně lépe vybavení. A oni jsou. Nicméně ukazuje se, že to k naprostému štěstí nestačí. Tedy alespoň ne v Česku. Mladí čeští Vietnamci narážejí na tvrdou realitu české malosti a i když hovoří česky, mají české přátele a chodí do českých kaváren a kin, Češi je stále vnímají jako cizince.

Od roku 1993 do roku 2011 bylo uděleno pouze 979 českých státních občanství občanům Vietnamské socialistické republiky. Tento nízký počet je zapříčiněn jednak nezájmem o podání žádosti, který je z veliké části dán doposud platnou podmínkou vzdání se občanství původního, pokud chce někdo český pas. Ale také vlastním procesem udělování občanství, které je velmi netransparentní. Značný prostor pro zvážení úředníka, zda ten či onen Vietnamec je či není hoden české občanky, mnohdy ústí v tak absurdní momenty, že například studentovi zamítnou žádost z důvodu finanční závislosti na rodičích. A tak je většina vietnamských Čechů stále českými Vietnamci, kteří doufají, že brzy dojde ke změně. Ta by mohla přijít v lednu příštího roku, kdy by měl začít platit nový zákon o občanství, který pro většinu z nich proces získání českého občanství zjednoduší.

Že pro mladé české Vietnamce otázka toho, zda jsou či nejsou plnohodnotnými českými obyvateli, je důležitá, ukázalo dění posledních týdnů. Podle původního návrhu zákona by bylo možné získat českou občanku jednostranným prohlášením, pokud žadatel přišel do Česka do deseti let věku a v době podání žádosti by nebyl starší dvaceti jedna let. Nicméně mnohým českým Vietnamcům je už dnes více než je požadovaný limit. Proto se rozhodli, že požádají poslance o výjimku. Napsali dopis, ve kterém vysvětlili své důvody, a ten zákonodárcům předali ve sněmovně. Výsledek? Návrh byl zapracován a s největší pravděpodobností bude přijat.

Legislativně mohli mladí Vietnamci letos v únoru po dlouhých letech cítit gesto přijetí mezi Čechy. Společensky to však bude nejspíše trvat o něco déle. Nicméně čím dospělejší mladí čeští Vietnamci jsou, tím více si jsou ambivalentního vztahu Čechů k nim vědomi. A tak, jak jejich rodiče hledali příchodem do Česka štěstí v naplnění rodinných ekonomických potřeb, oni úvahami o odchodu z Česka hledají štěstí v uznání jich jako osob, lidí, individualit.

Čeští Vietnamci jsou jiní nežli jejich rodiče. Pod vlivem evropské kultury se naučili individualismu, uvědomování si svých potřeb a také jejich prosazování. Jsou mnohem asertivnější, sebejistější a emotivnější. Navíc znalost jazyka, prostředí a kultury jim umožňuje mnohem citlivěji vnímat překážky, které jim jsou kladeny do cesty. To vše ve spojení se zkušeností s realitou zemí západní Evropy, které měli možnost osobně navštívit, vede ke kritice české společnosti jako diskriminující, uzavřené a někdy i rasistické. Neplnohodnotné přijetí mezi Čechy, pocit vykořenění ze země původu a představa o zemích západu jako zemích multikulturních a tolerantních k jinakosti je recept na odchod z Česka. Nicméně jejich rodinné vazby a emoční pouta na tuto zemi jsou natolik silné, že opustit Česko jenom tak není zcela možné.

Mladí čeští Vietnamci stojí na prahu velikého rozhodnutí. Vietnam se jim stal už pouhou vzpomínkou a minulostí, ale kontury budoucnosti v Česku jsou stále nejasné. Tato země sice je jejich faktickým domovem, ale v představách touží po místě jiném. To ani nemusí mít jméno, jako Německo nebo Francie. Stačí, když bude tolerantní a přátelské.

I Česko stojí na prahu velikého rozhodnutí. Poprvé ve své historii totiž zažívá moment, kdy jedenapůltá a druhá generace imigrantů dosahuje dospělosti a chce být plnohodnotnou součástí české společnosti. Chce být přijata a mít takové příležitosti jako jejich vrstevníci z řad majority.

Jak tato vzájemná výzva dopadne, se ukáže během následujících pár let. Zda stoupne počet udělených občanství vietnamských občanům a začneme potkávat občany vietnamského původu i v pořadech pro děti, v reklamách a ve veřejných institucích? Nebo zda bude stále více českých Vietnamců usilovat o život v Německu či jinde na západě, kde budou přijati, ale zároveň to budou mít blízko domů, do Česka, za svou rodinou?

Autor: Tereza Kušniráková

Text vyšel v Bulletinu Slovo #01_2013.

Comments are closed.