O nás
Cílem programu je systematicky poskytovat veřejnosti objektivní informace o migraci v Česku, ale i na evropské a světové úrovni, a přispívat tak k lepšímu soužití imigrantů a většinové společnosti.





Archiv

Říkejte mi Lubor: Proč si mladí Vietnamci volí česká jména

Jeho křestní jméno zní Loc, přátelé i profesoři ho ale oslovují Lubor. České jméno si vybral, když nastupoval v Brně do čtvrté třídy. Spolužáci i učitelé totiž jeho vietnamské jméno komolili. „Řekl jsem si, že jim to usnadním a vybral jsem si neoficiální české jméno,“ vysvětluje student VŠE. „V mém případě byl výběr na základě data narození,“ popisuje Lubor a s úsměvem dodává, že měl štěstí, že tento den nevychází na dívčí jméno.

V oficiálních dokumentech mu zůstává vietnamské jméno. Aby to nebylo tak jednoduché, má Lubor navíc ještě jedno – osobní, kterým ho oslovuje rodina doma. Způsobů, jak si zvolit české jméno, je přitom podle něj několik. Může například začínat na stejné počáteční písmeno jako to vietnamské nebo podobně znít. Často je také dítě dostane od českých babiček nebo tetiček, které prostě nějaké jméno napadne a začne jím svého malého svěřence oslovovat.

„V dětství je jméno důležité. Člověk si úplně neuvědomuje, kdo je a kam patří,“ říká Lubor a dodává konkrétní příklad. „Má sestřenice má české jméno Eliška, které dostala od své české tety. Třeba na vietnamském večírku, když je zavolána vietnamským jménem, tak se rozhlíží, koho to vlastně volají.“ Některé děti pak tak vyžadují i doma po rodičích, aby je oslovovali českými jmény.

Pro rodiče Lenka, pro přátele Van Anh

Příběh Van Anh je opačný. Narodila se vietnamským rodičům v tehdejším Československu, a protože její otec obdivoval zpěvačku Lenku Filipovou, dostala jméno Lenka. Po nějaké době ale rodina odcestovala do Vietnamu a Van Anh začaly s českým jménem problémy. „Vietnamština je jednoslabičný jazyk,“ vysvětluje. „Mé jméno tak děti ve škole zkracovaly na Ka, ve Vietnamu to znamená něco jako plechový hrníček. Smály se mi kvůli tomu,“ popisuje, proč zatoužila po vietnamském jménu. A také ho získala, dostala nový rodný list. Rodiče ji ale nadále oslovovali Lenka, stejně tak další příbuzní.

Po zhruba deseti letech se rodina opět přestěhovala do Česka a Van Anh se vrátila ke svému českému jménu Lenka. Tak to bylo až do doby, kdy se začala věnovat v neziskové sféře vietnamské komunitě. „To bylo zase vhodné používat vietnamské jméno, aby bylo vidět, že cítím s tou kulturou,“ říká. „Kdybych se představovala českým jménem, tak si lidé, se kterými pracuji, nepředstaví Vietnamku, ale spíše takové banánové dítě,“ vysvětluje mladá žena. Dodává, že jméno pro její identitu nijaký velký význam nemá. Jiné to ovšem bylo, když byla dítě a spolužáci se jí kvůli cizímu jménu smáli. „Děti chtějí zapadnout do skupiny, nechtějí vyčnívat, i když jsou odlišné svým vzhledem. Jsou tedy rády za česká jména. Uvědomují si to už i rodiče a dají třeba rovnou české jméno,“ dodává Van Anh.

Nová jména dostávají ale i dospělí lidé. Třeba od souseda nebo zákazníka v obchodě, který neumí to původní vyslovit. Stane se tak z nich například Karel nebo František. „Já osobně bych dala dítěti mezinárodní jméno, nevím, kam jednou odcestuje,“ dodává Van Anh.

Komunita důležitější než jednotlivec

Ona i Lubor se přitom shodnou na tom, že české či naopak vietnamské jméno si zvolili především z praktických důvodů. Podle Terezy Kušnirákové z Programu migrace Člověka v tísni to není nic překvapivého. „Je to dané tím, že vietnamská společnost je mnohem více komunitní než česká. Starší generace ani nechápe, jak se chováme. Jim to nepřijde jako boj za svá práva, ale spíše jako sobectví. U mladší generace už je to jinak,“ vysvětluje. Lze to podle ní vidět už na tom, jak jsou řazená jména: „V Evropě je důležité křestní jméno a pak teprve příjmení. Jsi identifikovaný na základě křestního jména. Kdežto Vietnam, Čína – tam se začíná příjmením.“

Důraz je podle ní také na tendenci splynout s okolím, která je pro vietnamskou komunitu přirozená. Význam má spíše obraz komunity jako celku než konkrétního člověka. To má ovšem i své nevýhody. „Cítí, že jsou cizinci, a že by se tedy neměli nijak ozývat. Proto podle mě nebudou chtít po českém občanovi, aby udělal víc, než by musel, aby se třeba naučil jejich vietnamské jméno,“ popisuje Van Anh. „A to se i zneužívá. Mnohdy se kvůli tomu Vietnamci neozvou, trochu se za svou kulturu schovávají. Já už se ale snažím ozvat, když je potřeba“ říká Van Anh.

Comments are closed.