O nás
Cílem programu je systematicky poskytovat veřejnosti objektivní informace o migraci v Česku, ale i na evropské a světové úrovni, a přispívat tak k lepšímu soužití imigrantů a většinové společnosti.





Archiv

Češi, cizinci, Češinci? Jaká je pozice migrantů v naší společnosti?

V současné době žije v Evropské unii více než 47 milionů osob, které se narodily mimo EU. Je to asi deset procent obyvatelstva. V Česku se jedná asi o čtyři procenta obyvatel. Rok 2013 je vyhlášen Evropským rokem občanství a v této souvislosti se tak naskýtá otázka, jaká je pozice usazených cizinců v zemi a zda v souvislosti s měnícím se složením společnosti nepřehodnotit definování občanství a občanů.

Český parlament navíc zrovna projednává nový zákon o státním občanství. V něm je mimo jiné zdůrazňována důležitost pokrevních vazeb nad vazbami sociálními: potomci Čechů, kteří pozbyli kdysi občanství, by se mohli stát Čechy velmi zjednodušeně prohlášením, zatímco dítě cizinky a Čecha by muselo dokládat test DNA otce. I v úvodu důvodové zprávy se říká, že „moderní státy vznikly a dosud zůstávají založeny na obyvatelstvu, jehož převažující motivací a mocenskou legitimitou je určité historické homogenní etnikum jazykových, kulturních, náboženských a jiných společných sjednocujících znaků“.

Zeptali jsme se proto akademiků, politiků, ale i zde žijících migrantů na to, co si oni myslí: Je důležité, aby se cizinci cítili a byli vnímáni jako rovní? Velmi často se setkáváme s názory, že cizinci jsou tady hosty a nemají do místního dění co mluvit. Ostatně i ve slově cizinec je poukazováno na onu cizost.  Mnozí se ziskem občanství a občanky mluví o tom, že konečně jsou normální. Jak i v anketě napsala anonymní migrantka, cizinec přestává být cizincem.

A s tím se pojí i otázka, co vůbec znamená udělení občanství? Je to jakási prémie za vzorné chování a správné znalosti, nebo je nástrojem k lepší integraci tím, že „podporuje všestrannou zodpovědnost cizince“?  Výše zmíněný návrh zákona přináší řadu pozitivních změn (zejména možnost mít dvojí občanství), ale zároveň odůvodnění jiných úprav jsou založena na pokrevním poutu a ideji národního státu s jednotnou skupinou obyvatel. Proto jsme se zeptali, zda takové definování společnosti jako pokrevně spjatého národa odpovídá aktuálnímu společenskému profilu ČR i dnešní době.

Každý měl přitom možnost reagovat na ten aspekt, který mu u otázek přišel nejzajímavější. Přečtěte si, co si myslí student s českým občanstvím, narozený ve Vietnamu, představitel politické strany, která je otevřena vstupu cizinců do ní, vědecká pracovnice či historik původem ze Švýcarska působící na brněnské Masarykově univerzitě.

Těchto a podobných otázek se dotýká také nově zahájený projekt Face2Face. Ten si klade za cíl rozvíjet veřejnou diskusi o aktuální společnosti a roli a pozici migrantů v ní, a to s aktivním zapojením samotných migrantů i občanů. Více se dozvíte na webu www.migration4media.net/face2face. Tam najdete informace o jednotlivých aktivitách a možnostech dalších debat k tomuto tématu, a to v Česku, Itálii, Španělsku a Velké Británii.

S ohledem na společenský vývoj i tento aktuální legislativní počin se ptáme Adriana Portmanna, Lubora Pham Loc Quoc, Ondřeje Lišky a anonymitu si přející migrantky na to:

  1. Jaká je podle Vás pozice usazených cizinců v ČR/EU? Proč je nebo není podle Vás důležité, aby se usazení cizinci cítili a byli vnímáni jako občané (ve smyslu osob, které mají stejná práva a povinnosti vůči státu)? Je třeba v tomto směru něco měnit?
  2. Odpovídá chystaný zákon o občanství, respektive definování společnosti jako pokrevně spjatého národa, aktuálnímu společenskému profilu ČR i dnešní době? Jaká rizika či výhody může tento přístup přinášet?


Adrian Portmann – von Arburg

Historik

Historický ústav FF Masarykovy univerzity, Občanské sdružení Conditio humana

1.V Česku dlouhodobě chybí integrační nabídka. Není promyšlená, na širším politickém konsensu bazírující koncepce imigrační a integrační politiky, stále vůči přistěhovalým lidem převládají různé stupně represe a snahy jich tady mít jen nejnutnější počet. Sám patřím k těm nejpriviligovanějším, ale i mé zkušenosti s orgány ministerstva vnitra, které jsou prvními úřady, se kterými se cizinci většinou zde setkávají, jsou děsivé. Dělá to této zemi velmi špatnou vizitku a nedokážu si představit někoho, kdo z těchto míst odchází s poselstvím „Ano, jsem tady vítán“.

Jiná věc ovšem je získání občanství. Nejsou-li akceptovaní přistěhovalci občany EU, nemohou mít pochopitelně ve všem ihned stejná práva. V případě, že dodržují zákony a prokazují svoji schopnost se zdejším jazykovým a společenským konvencím přizpůsobit, mají ale dostat takovou integrační nabídku, která vyústí v naturalizaci během pěti až osmi let pobytu. Na jedné straně tu jde o konkrétní podmínky tohoto procesu, na druhé straně o něco, co je možná ještě daleko důležitější: O vytvoření atmosféry v české společnosti, která dává potencionálním novým občanům-přistěhovalcům jasně najevo, že jsou tu při splnění jasných kritérií zásadně vítáni. A zde jsme ještě docela na počátcích.

2. Aktuální evropský trend v oblasti naturalizace je kombinace prvků ius solis a ius sanguinis. Většina států má vždy něco z obou přístupů. Ani já bych určité privilegování bývalých občanů, kteří s touto zemí byli spjati dřívějším pobytem, kulturou či jazykem, neskandalizoval. Ďábel ovšem sedí v detailu: Má se to vztahovat i na potomky takových lidí, pro které tato větší blízkost k Česku už přímo neplatí? A má se ta blízkost posuzovat územně (tj. s respektováním dříve multietnického charakteru obyvatel na teritoriu dnešní ČR) nebo explicitně národnostně (tj. se zaměřením pouze na příslušníky českého etnika)? Zvlášť to druhé by bylo krokem zpátky.

Dlouhodobě perspektivní naturalizační zákon by však měl uznávat hlavně faktum, že skupina potencionálních reemigrantů rozhodně nebude stačit, záleží-li nám minimálně na udržování současné úrovně ekonomické, nebo – ještě lépe – na jejím dalším rozvoji. Česko je odsouzeno k tomu, že se potřebuje postupně více otevírat pro přistěhovalce a konečně formulovat onu již shora zmíněnou konsistentní, společensky akceptovanou koncepci imigrační politiky. Cílem by mělo být, stát se pro kulturně adaptabilní přistěhovalce výrazně atraktivnější, nikoliv opak (odrazovat je, aby nejlépe vůbec nepřijeli).

Dosažení širšího konsenzu o tom rozhodně nebude snadné. Zde jsou totiž ve hře i zvláštnosti české národní identity, která není jenom stále především chápana etnicky (a tedy „neotevřeně“), ale která se v moderní době vytvářela do velké míry ve smyslu vymezování se proti ostatním, odmítnutím toho údajně cizáckého. Zde, u této identity, by se asi mělo začít s vytvořením pevnějších základů. Prospělo by to nejen imigrační, ale např. i zahraniční politice ČR.

Těším se na dobu, kdy se zdejší politici nebudou muset obávat faktické sebevraždy, pokud se rozhodnou otevírat debatu o plusech a minusech přistěhovalectví a podmínkách chytré imigrační a integrační politiky. Bylo by to už dávno na čase, a každý rok, ve kterém se to neděje, je rok ztracený.

Migrantka trvale žijící v ČR, preferující zůstat v anonymitě

1. Určitě je potřeba, aby cizinci, kteří žijí v České republice trvale a jsou plně začleněni do společnosti, měli možnost se stát českými občany jednodušší a kratší cestou. Je to logické. Pro žádný stát není dobré mít na svém území rostoucí komunitu cizinců, kteří stejně již nikam neodjedou, ale formálně mají příslušnost jiných států. Taková situace je určitým způsobem destabilizační pro stát. Udělení českého občanství podporuje všestrannou zodpovědnost cizince, který cizincem být v podstatě přestává.

2. Státy jsou politickými jednotkami na mapě světa, nikoliv šuplíky pro roztříděné biologické vzorky. Je samozřejmé, že každý stát vznikl na základě určité národnosti a kultury. Na jednu stranu, původní kultura státu musí být primární a prioritní, je jednoznačně potřeba zachovat tradice. Na druhou stranu, není možné v moderním dynamickém světě docílit tohoto cestou pouhé „filtrace“ krví národa. Praxe ukazuje, že to ani technicky nejde. Zamítnutím žádosti o občanství velkému počtu cizinců stát zdůrazňuje jejich cizí původ, nestabilní a dočasný status, vzdálený stav. Myslím si, že daleko lepší cestou by bylo aktivně podporovat a stimulovat začleněni lidi jiného původu, kteří trvale žijí v Čechách, do české společnosti a kultury, aby se z nich stali novodobí Češi, věrní pravidlům a normám této země.

Ohledně návrhu zákona: Vidím tam řadu pozitivních věci. Jako pracovník vědy a výzkumu, jednoznačně podporuji začlenění možnosti udělení „zásluhového“ občanství do zákona. Doufám, že tento návrh projde. Výborná je také potenciální možnost dvojího občanství, tj. nabytí českého občanství bez splnění podmínky pozbytí dosavadní státní příslušnosti, protože to trvá v mnoha případech několik let anebo to není vůbec možné z byrokratických důvodů.

Ondřej Liška

Předseda Strany zelených




1. Stejně tak považuji za diskriminační, že obce vyžadují trvalý pobyt cizinců, aby jejich děti mohly být zaregistrovány pro předškolní výchovu. Shodně se k tomu vyjádřil i ombudsman.

2. Neodpovídá. Návrh novely zákona už byl schválen sněmovnou, nyní putuje do Senátu. Považujeme ho za nedokonalý. Jsme ale rádi, že Poslanecká sněmovna (oproti původnímu vládnímu návrhu) například zúžila povinnost podstoupit testy DNA pro určení otcovství pouze na případy, kdy matka pochází ze třetí země, není manželkou otce a nemá na území ČR trvalý pobyt. Nicméně přesto se domníváme, že i tak bude docházet k diskriminaci dětí narozených mimo manželství. Zákon o pobytu cizinců navíc už obsahuje dostatečnou úpravu, která fingované otcovství řeší. Považujeme za důležité, legislativu v oblasti občanství a cizinců zmodernizovat a zvýšit laťku ochrany lidských práv.

Pham Loc Quoc

student VŠE



1.Z hlediska práv cizinců si myslím, že se relativně zhoršila, zpřísnila se spousta pravidel pro život a podnikání. Změny se dotkly všech cizinců, avšak úspěšnější, kterým se podařilo zajistit se před těmito změnami, jsou dotčeni méně. Negativní vlivy změn je znát především u těch, kteří přijeli nedávno, resp. nyní teprve začínají s prací či podnikáním.

Z hlediska pracovního jsou cizinci ochotni pracovat více a v mnoha případech nehledě na víkendy a svátky a představují nyní nedílnou součástí české ekonomiky. V určitých případech by se dalo říci, že bez cizince by některá odvětví nemohla existovat. ČR by se proto měla snažit potenciál všech cizinců podporovat a využít lépe. Zdomácněním cizinců správnými způsoby by mohlo znamenat pro ČR veliký kulturní i ekonomický rozvoj.

Spousty „cizinců“, kteří se tu narodili, resp. bydlí tu od malička, si ČR osvojili za svou vlast. Velmi často je tomu tak i v případě 1. generace, která se do ČR přistěhovala v 90. letech (sice mohou tvrdit a myslet si, že se později vrátí do Vietnamu, ale je to velmi nepravděpodobné, jelikož si již zvykli na život v ČR a taktéž se pravděpodobně nevrátí, aspoň ne natrvalo, kvůli dětem).

Rizika jsou však odlišné kulturní rozdíly a vzájemné nepochopení, z nichž vznikají konflikty. Tyto konflikty se však dají postupným způsobem zmírnit a zmenšovat formou kulturních setkání a výměn. Z mých osobních zkušeností se většina konfliktů se vyřešila tím, že dotyční si udělali čas, sešli se u kávy, u piva, popovídali si a pak se z nich stali dobří kamarádi, kteří by dali ruku do ohně za druhého.

2. Změny v oblasti udělování občanství nynějším směrem neprospěje české společnosti, jak by si mohli myslet zákonodárci. Je třeba vzít v potaz nejen kulturních přínosů, taktéž potenciály, který mohou cizinci přinést české společnosti. Zpřísněním možnosti žádat o občanství by mohlo znamenat nepřímé vyhnání  často velmi schopných lidi, kteří by odešli z ČR, a to by byla velká škoda pro ČR.

K výše zmíněnému návrhu zákona o občanství si můžete více přečíst na webu migration4media.net (například zprávy Nový zákon o občanství přitíží nejenom cizincům, ale i českým otcům TZ: Kdo má právo být českým občanem? , nebo TZ: Bude Ministerstvo vnitra udílet VIP občanství? ). Navrhované znění zákona pak najdete na webu sněmovny jako sněmovní tisk 827/0: http://www.psp.cz/sqw/text/tiskt.sqw?O=6&CT=827&CT1=0.

Comments are closed.